ANTIKRIST XII

ANTIKRIST

38. – Nepotlačím na tomto místě povzdech. Jsou dny, kdy na mne přijde cit černější než nejčernější melancholie – pohrdání lidmi. Abych pak neponechal pochybnost, čím pohrdám, kým pohrdám: je to člověk dneška, člověk, jehož jsem z dopuštění osudu současníkem.

Člověk dneška – dusím se jeho nečistým dechem… Vůči minulosti jsem, jako všichni poznávající, velmi tolerantní, to znamená, že velkomyslně překonávám sebe sama: procházím s chmurnou opatrností světem-blázincem celých tisíciletí, ať se zve „křesťanství“, „křesťanská víra“, „křesťanská církev“, – chráním se, abych nečinil lidstvo zodpovědným za jeho duševní choroby. Ale můj cit se zvrátí, propuká, jakmile vstoupím do novější doby, do naší doby. Naše doba je vědoucí… Co kdysi bylo jen nemocné, stalo se dnes neslušným, – je neslušné dnes býti křesťanem. A zde se začínám štítit. – Ohlížím se.

 Ani slovo už nezbylo z toho, čemu se kdysi říkalo „pravda“, nevydržíme už, vezme-li kněz slovo „pravda“ i jen do úst. I při nejskromnějším nároku na poctivost musíme dnes vědět, že se teolog, kněz, papež, každou větou, již vyřkne, nejen mýlí, nýbrž že lže, – že mu už není dáno na vůli lhát z „nevinnosti“, z „nevědoucnosti“.

Také kněz ví, jako kdo jiný, že už není „boha“, není „hříšníka“, není „vykupitele“, – že „svobodná vůle“, „mravní řád světa“ jsou lži: – vážnost, hluboké sebepřemáhání ducha, nedovoluje už nikomu, aby o tom nevěděl… Je poznáno, čím všechny pojmy církve skutečně jsou, totiž nejzlovolnějším penězokazectvím, jaké kdy bylo, za tím účelem, aby příroda, přírodní hodnoty byly znehodnoceny; je poznáno, čím sám kněz skutečně je, totiž nejnebezpečnějším druhem příživníka, pravým jedovatým pavoukem lidského života…

 

Víme, naše svědomí to dnes ví, – zač vůbec stojí a k čemu sloužily ony příšerné vynálezy kněží a církve, jimiž bylo dosaženo takového stavu sebezhanobení lidstva, že i pohled na ně se stává hnusným – pojmy „onen svět“, „poslední soud“, „nesmrtelnost duše“, i „duše“ sama: jsou to mučidla, jsou to systémy ukrutností, jimiž kněz se stal pánem, zůstal pánem… Každý to ví: a přesto zůstává všechno při starém. Kam se poděl zbytek slušnosti, sebeúcty, když se ještě dnes křesťany nazývají a k přijímání chodí i naši státníci, lidé jinak velmi nezaujatí a antikristové činu skrz naskrz? Mladý kníže v čele svých pluků, nádherný jakožto projev sobectví a vypínavosti svého národa, – ale beze všeho studu vyznávající své křesťanství!…

Kohopak popírá křesťanství? Čemu říká „svět“? Tomu, že je člověk vojínem, že je soudcem, že je vlastencem; že se brání, že dbá své cti; že usiluje o svůj prospěch; že je hrdý… Každá praxe každého okamžiku, každý instinkt, každé uskutečňující se hodnocení je dnes protikřesťanské: jakou zrůdou falešnosti asi je moderní člověk, že se přesto nestydí zvát se ještě křesťanem! – –

39. – Vracím se, povím pravé dějiny křesťanství. – Už slovo „křesťanství“ je nedorozumění, – v podstatě byl jen jeden křesťan a ten zemřel na kříži. „Evangelium“ zemřelo na kříži. Co se od tohoto okamžiku zve „evangeliem“, bylo už opakem toho, co on žil: „zlé poselství“, dysangelium.

Je falešné až do nesmyslu vidět odznak křesťana v nějaké „víře“, třeba ve víře ve vykoupení Kristem: jen křesťanská praxe, život, jaký žil ten, kdo zemřel na kříži, je křesťanský… Ještě dnes je takový život možný, pro určité lidi dokonce nutný: pravé, původní křesťanství bude možné po všechny časy…

Nikoli věřit, nýbrž činit, především mnohé nečinit, jiným být… Stavy vědomí, například něčemu věřit, považovat něco za pravdu – každý psycholog to ví – jsou přece věci úplně lhostejné a pátého řádu vůči hodnotě instinktů: přísněji řečeno, je celý pojem duchovní příčinnosti falešný. Redukuje-li kdo to, že je křesťanem, křesťanskost na to, že považuje něco za pravdivé, na pouhou fenomenalitu vědomí, znamená to, že křesťanství popírá. Ve skutečnosti nebylo křesťanů. „Křesťan“, to, co se po dvě tisíciletí zve křesťanem, znamená jen tolik, že člověk sám sobě nerozumí! Přihlédneme-li blíže, vládly v něm přes všechnu „víru“ pouze instinkty – a jaké instinkty! – „Víra“ byla za všech dob, například u Luthera, pouze pláštíkem, záminkou, záclonou, za níž hrály instinkty svou hru, – byla chytrou slepotou k vládě určitých instinktů… „Víra“ – nazval jsem ji už vlastní chytrostí křesťanskou, – mluvilo se vždy o „víře“, jednalo se vždy z instinktu…

V křesťanském světě představ nevyskytuje se nic, co by se skutečnosti i jen dotýkalo: proti tomu jsme poznali, že instinktivní nenávist ke každé skutečnosti je hybný, jediný hybný živel v kořeni křesťanství. Co z toho plyne? Že omyl je zde také in psychologicis radikální, to znamená, že určuje podstatu, to znamená, že je substancí.

Vezměte z toho jediný pojem, nahraďte jej jedinou realitou – a celé křesťanství se propadne v nicotu! – Díváme-li se z výše, je tato nejcizorodější ze všech skutečností, toto náboženství nejen podmíněné omyly, nýbrž vynalézavé, ba geniální jen v omylech škodlivých, jen v takových, které život i srdce otravují, je divadlem pro bohy, – pro ona božstva, jež jsou zároveň filosofy, s nimiž jsem se setkal v oněch slavných dialozích na Naxu.okamžiku, kdy od nich odstoupí hnus (– a také od nás!), jsou vděčni za divadlo křesťanů: žalostná hvězdička, jež se zve Zemí, zasluhuje snad už za tento kuriózní případ pohledu božího, účasti boží… Nepodceňujme totiž křesťana: křesťan, falešný až do nevinnosti, je daleko nad opicí, – vzhledem ke křesťanům stává se známá jedna teorie o původu člověka pouhou zdvořilostí…

40.– Neblahý osud evangelia byl rozhodnut smrtí, – viselo na „kříži“!… Teprve smrt, tato neočekávaná potupná smrt, teprve kříž, jenž býval celkem vyhrazen jen luze, – teprve tento nejstrašlivější paradox postavil učedníky před vlastní hádanku: „Kdo to byl? Co to bylo?“ – Otřesený a v hloubi uražený cit, obava, aby takováto smrt nebyla vyvrácením jejich věci, strašlivý otazník „proč právě takto“? – tento stav se dá pochopit až příliš dobře.

Zde musilo všechno být nutné, mít smysl, rozumný důvod, nejvyšší rozum; láska učedníkova nezná náhody. Teď se teprve rozevřela propast: „Kdo ho zabil? Kdo byl jeho přirozeným nepřítelem?“ – Tato otázka vyskočila jako blesk.

Odpověď: vládnoucí židovstvo, jeho nejvyšší stav. Od tohoto okamžiku vznikl pocit vzpoury proti řádu, Ježíš byl dodatečně vykládán jako buřič proti řádu. Až potud chyběl v jeho obraze tento bojovný, tento slovem i činem popěračný rys; ba více, byl jeho opakem. Očividně neporozuměla malá obec právě hlavní věci, nepochopila, co je vzorem v tomto způsobu umírání, nepochopila svobodu, převahu nad každým citem pomsty: – znamení toho, jak málo mu vůbec rozuměla! Přímo svou smrtí nemohl Ježíš chtít nic nežli veřejně podat nejsilnější zkoušku, důkaz svého učení…

Ale jeho učedníci byli vzdáleni toho, aby tuto smrt odpustili, – což by bylo bývalo evangelické v nejvyšším slova smyslu; nebo dokonce, aby se nabídli k stejné smrti v mírném a líbezném klidu srdce… Vrchu nabyl zase nejneevangeličtější cit, pomsta. Nebylo možné, aby věc byla touto smrtí u konce: bylo třeba „odplaty“, „soudu“ (– a přece, co může být ještě neevangeličtějšího nežli „odplata“, „trest“, „soudit“!). Ještě jednou se dostalo do popředí populární očekávání mesiáše; zrak byl upjat na historický okamžik: „království boží“ přijde soudit svých nepřátel…

Ale tím je všechno postaveno na hlavu: „království boží“ závěrečným aktem, slibem! Vždyť evangelium bylo právě jsoucností, naplněním, skutečností tohoto „království“. Taková smrt byla právě tímto „královstvím božím“. Teprve teď bylo vneseno do typu mistrova všechno pohrdání a hořkost k farizejům a teologům, – udělali tím z něho farizeje a teologa! Na druhé straně už nevydrželo zdivočelé uctívání těchto zcela vyšinutých duší onu evangelickou rovnoprávnost každého na synovství boží, jíž učil Ježíš; jejich pomstou bylo, že Ježíše vyzdvihli výstředním způsobem, odloučili jej od sebe: zcela tak, jako kdysi odloučili Židé z pomsty na svých nepřátelích svého boha od sebe a vyzdvihli jej do výše. Jediný bůh a jediný syn boží: oba výplody resentimentu…

41. – A od té chvíle se vynořil absurdní problém: „Jak mohl bůh toto dopustit!“ Na to nalezl porušený rozum malé obce odpověď až strašlivě absurdní: bůh dal svého syna k odpuštění hříchů za oběť. Jak byl najednou konec evangeliu! Oběť za vinu, a to ve své nejodpornější, nejbarbarštější formě, oběť nevinného za hříchy viníků! Jak hrůzné pohanství! – Vždyť Ježíš odstranil i pojem „viny“ – popíral jakoukoli propast mezi bohem a člověkem, prožil tuto jednotu boha a člověka jakožto svoje „radostné poselství“…

A nikoli jako nadpráví! – Odtud přibývá krok za krokem do typu vykupitele: učení o soudu a o návratu, učení o smrti jakožto oběti, učení o vzkříšení, jímž je odeskamotován celý pojem „blaženství“, celá to a jediná realita evangelia – ve prospěch nějakého stavu po smrti!… Pavel logizoval toto pojetí, tuto necudnost pojetí s onou rabínskou drzostí, jíž se vyznačuje ve všem, takto: „Pakliže Kristus nevstal z mrtvých, je naše víra lichá.“ – A rázem se stal z evangelia nejhanebnější ze všech nesplnitelných slibů, nestoudné učení o osobní nesmrtelnosti… Ještě Pavel sám učil, že je odměnou!…

42.  Je vidět, čemu byl konec smrtí na kříži: nový, zcela původní náběh k jakémusi buddhistickému mírovému hnutí, ke skutečnému, nikoli jen slibovanému štěstí na zemi. Neboť toto zůstává – zdůraznil jsem to již – základním rozdílem mezi oběma dekadenčními náboženstvími: buddhismus neslibuje, nýbrž dodržuje, křesťanství slibuje všechno, ale nedodržuje nic. – Za „radostným poselstvím“ šlo v patách poselství nejhorší: poselství Pavlovo.

V Pavlovi se ztělesňuje typus protichůdný „radostnému poslu“, génius nenávisti, génius vize nenávisti, neúprosné logiky nenávisti. Co všechno přinesl tento dysangelista v oběť nenávisti! Především vykupitele: přibil jej na svůj kříž.

Život, příklad, učení, smrt, smysl a právo celého evangelia – ničeho již tu nebylo, když tento penězokazec z nenávisti pochopil, čeho jedině mohl potřebovat. Nikoli realitu, nikoli historickou pravdu!… A ještě jednou spáchal Židův kněžský instinkt na dějinách týž veliký zločin, – škrtl prostě včerejšek, předvčerejšek křesťanství, vynalezl si dějiny prvotního křesťanství. Ještě více: zfalšoval ještě jednou dějiny Izraele, aby se jevily předhistorií pro jeho čin: všichni proroci mluvili o jeho „vykupiteli“… Církev zfalšovala později dokonce i dějiny lidstva na předhistorii křesťanství…

Typ vykupitele, učení, praxe, smrt, smysl smrti, ba i to, co přijde po smrti – nic se neuchránilo poskvrny, nic nezůstalo i jen podobné skutečnosti. Pavel prostě přeložil těžiště onoho celého života za tento život – do lži o Ježíšově „zmrtvýchvstání“. Nemohl v podstatě vůbec potřebovat života vykupitelova, – potřeboval smrt na kříži a ještě něco dalšího… Byla by opravdu niaiserieod psychologa, aby pokládal takového Pavla, jenž měl domov v hlavním sídle stoického osvícenství, za poctivého, když si upravuje z halucinace důkaz, že vykupitel ještě žije, anebo aby psycholog dal víru i jen jeho vyprávění, že tuto halucinaci měl; Pavel chtěl účel, tudíž chtěl i prostředky…

Čemu sám nevěřil, tomu věřili idioti, mezi něž rozhodil svoje učení. – Jeho potřebou byla moc; Pavlem se ještě jednou kněz domáhal moci, – mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. Co jediné převzal později Mohamed[63] z křesťanství? Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víru v nesmrtelnost – to jest učení o „soudu“…

 

 

 

 

 

Advertisements